Československo a Jugoslávie nesměli vstoupit do Evropské unie jako svobodné, jednotné země. Komu prospělo rozdělení těchto zemí na vzájemně nepřátelské, nebo alespoň nevraživé národy, politicky oslabené a hospodářsky zdecimované oblasti, kulturně a společensky ochuzené etnickými čistkami?
Už nacistickému Německu víc vyhovoval oddělený Protektorát Čechy a Morava pod přímou německou správou a zdánlivě „samostatný“ Slovenský stát. Stejný recept mělo Hitlerovo Německo pro Jugoslávii. Část si prostě přivlastnilo, z části vznikl tzv. Nezávislý Chorvatský stát a na zbytku jugoslávského území zuřila krutá a nelítostná válka proti civilnímu obyvatelstvu, která proti sobě postavila dva bratrské národy, rozdělené pouze náboženstvím. Srby a Chorvaty.
Stejně jako Češi a Slováci, mluví tyto dva národy natolik blízkými jazyky, že je velmi snadné je mylně považovat za jeden. Teď si zkuste představit Československo a Jugoslávii v Evropské unii. Tyto dvě kulturně blízké, vzájemně sympatizující federativní země, které nikdy v minulosti nestály proti sobě a jejichž obyvatelé hovoří podobnými jazyky, by mohly být snadno spojenci, stejně nebo ještě lépe, než mezi oběma světovými válkami. V době rakouské nadvlády dokonce většina národů těchto zemí do roku 1867 zasedala v jediném parlamentu. Společně s Polskem by znamenaly významný mocenský faktor, který by hospodářsky kontroloval celou střední, východní a jihovýchodní Evropu a vojensko-politicky by byl na západní Evropě a severní Americe naprosto nezávislý.
Dnes mají západo- a jihoslovanské národy deset oddělených parlamentů, deset vlád, které je až příliš snadné ovládat a manipulovat s nimi. Tři etnicky čisté (až na výjimku na Slovensku, kde je dnes maďarská menšina významný destabilizující prvek) nástupnické ministáty jsou poslušnými členy Evropské unie. Navíc jsou jihoslovanské národy vzájemnou válkou znesvářené a jakékoli spojenectví je mezi nimi pro nejbližší dobu vyloučené.
Když v roce 1991 přestal existovat Sovětský svaz, všichni to považovali za výsledek oprávněných tužeb sovětských národů po svobodě a nezávislosti. Co na tom, že vzápětí zavládl chaos, anarchie, a některé oblasti bývalého Svazu byly na pokraji občanské války? Jenže později se tento návod separatismu pod heslem „nezávislosti, svobody a demokracie“ stal nástrojem Spojených států a Evropské unie pro ekonomické a zahraničně-politické podmanění celé střední a východní Evropy.
Spojené státy americké mají ve svém znaku heslo „E pluribus unum“. Z mnoha jediné. Motto Evropské unie je téměř stejné, „In varietate concordia“. Svornost v rozmanitosti. V praxi se ovšem obě unie, severoamerická i evropská řídí úplně jiným, dlouhými věky ověřeným heslem, známým a uplatňovaným už od dob Římského impéria. Rozděl a panuj.
2021 ©